Cesta, LA, Houston
Když jsme v květnu 2022 kupovali akční letenky z Berlína do Guatemala City na listopad, nevěděli jsme, že -tento rok již tradičně – bude nakonec všechno trochu jinak.
Původně jsme měli letět s United Airlines z Berlína s jedním přestupem v obou směrech na letišti New Ark v New Jersey. Cestou zpět měl být pak stopover skoro 12 hodin, kdy jsme si chtěli zajít nakoupit nějaké oblečení za americké ceny do outletu poblíž letiště.
Když jsem se pak někdy začátkem září přihlašoval na webu United, čekalo mě překvapení. Jelikož linku New Ark-Guatemala byla zrušena, měli jsme letět se dvěma přestupy na různých letištích v každém směru. Žádný email ani SMS, nic.
Bylo možné lety změnit, ale vždy 2 přestupy v USA. Možné přestupy v zajímavějších lokalitách jako New Ark nebo Los Angeles byly poměrně krátké, nákup ani návštěvu LA bychom nestihli. A téměř celý den v Houstonu mě moc nelákal.
Začal jsem tedy jednat se Student Agency, jakožto prodejcem letenky. Varianta s jedním přestupem neexistovala, má snaha byla tedy alespoň letět z Prahy a ušetřit si tak cestu do Berlína (což pro mě v podstatě znamená zvýšení komfortu jakoby o jeden přestup, netřeba řídit v noci, platit parkoviště..). Podle jejich kontaktu v United to nešlo, jen nabízeli jiné varianty z Berlína se dvěma přestupy, nebo vrácení peněz.
Zkusil jsem tedy přímo podporu United na Facebooku. Člověk na chatu byl ochotný, nicméně nakonec narazil na to, že nemůže s letenkou nic udělat, protože je prodaná přes prostředníka. Nicméně potvrdil mi, že změna odletového letiště do 200mil je možná(to Berlín a Praha těsně splňují). Student Agency pak po pár emailech tuto změnu dokázali protlačit s tím, že na ní sice není nárok, ale že když už mi to FB týpek slíbil, tak to udělají.
A tak jsme letěli z Prahy s rychlým přestupem ve Frankfurtu a asi 10h stopem v LA, kde jsme si prošli Venice Beach k Santa Monica Pier a pár zajímavostí kolem, dali si burger a letěli dále do Guatemaly.
Zpáteční cestou jsme měli asi 3 hodiny na přestup v Houstonu, ale asi stejně dlouho v Guatemala City měnili u letadla pneu a spoj jsme nestihli. Let nám přebookovali na další den, dostali jsme nějaký 4* hotel poblíž letiště s free transferem a 30USD na hlavu na jídlo. A tak nás stejně den v Houstonu neminul. Dali jsme si půldenní procházku městem, ale nicmoc zajímavého. Oproti NY nebo LA je to dost mrtvé město. Na základě následné mailové stížnosti, jak jsme kvůli dennímu zpoždění měli problémy, jsme nakonec každý dostali ještě poukaz na letenky od United na 100USD – podle všeho se dají sečíst a použít pro kohokoliv.
Peníze, placení, směnarny, karty
Než se rozepíšu o zažitcích z cesty, zmíním pár věcí k tomu, jak „ušetřit na penězích“. Kdybych totiž podobný odstavec našel před naší cestou, mohlo nám to i pár tisíc ušetřit.
Většina bank v Guatemale Vám jakožto turistům nevymění peníze(USD,EUR) za místní quetzaly, službu poskytují jen klientům, kteří u nich mají účet. S trochou snahy v tusitičtejších místech narazíte na banku, která je ochotná směnu provést. Některé z nich umí jen USD a EUR Vám nevymění. Každopádně kurzy jsou velmi špatné, cca o 7 až 10% horší, než je kurz quetzalu při platbě kartou. Trochu lepší kurz mívá USD než EUR. Operace výměny peněz je zřejmě také administrativně náročná, trvá s ověřenm totožnosti cca 5 – 10minut a v důsledku toho nejsou neobvyklé ani hodinové fronty. Obvykle Vám na jednu návštěvu nevymění více než 500USD/EUR.
Výběry z bankomatů jsou zpoplatněné, nevzpomenu si na výši poplatku, a omezené nějakým limitem na jeden výběr. Pořád to ale vychází o dost lépe, než výměna hotovosti. Menší hotely, obchůdky a restaurace si za platbu kartou – pokud ji berou – řeknou často třeba 2% navíc.
Hodně hotelů přes Booking má v Guatemale platbu až na místě v hotovosti, někdy kartou. Tady se někdy dá ušetřit, pokud si s majitelem domluvíte platbu hotově v USD. Místní mají očividně ve svých bankách výrazně lepší směnný kurz, jimi nabízený přepočet na USD se často blížil oficiálnímu kurzu GTQ.
Před cestou jsem se někde dočetl, že v příhraničních oblastech je výhodné a relativně bezpečné vyměnit USD na GTQ u pouličních vexláků. U hranci s Hondurasem jsem na nic takového nenarazili a tedy ani nezkoušeli.
Cestování
Nejprve popíšu v hrubých rysech naší zamýšlenou trasu a pár postřehů z ní. Poté se vrátím pdorobněji k jednotlivým zážitkům a lokalitám.
Na tento trip jsme si vyhradili celkem 15 dní plus cestu. Po změnách letenek nám zbylo na Guatemalu v podstatě 14 dní, což je ale na nás pořád až nezvykle velkorysé.
Jako obvykle jsme se rozhodli pro půjčení aut na celou dobu. Bylo nás 8, tedy 4 na jedno auto. Vzhledem k předpokládané dlouhé době na silnicích jsme se něchtěli mačkat v nějakém sedanu a sáhli jsme po dvou Toyotách Hilux s tzv. Camperem(tedy zakrytým nákladovým prostorem. Jak se později ukázalo, ne vše co je v Google Mapách v Guatemale označeno jako silnice, má asfaltový povrch – místy může jít třeba o vyschlé koryto potoka. Takže volba auta se ukázala jako klíčová, některé úseky by sedan opravdu nedal.
Auto můžete vybrat klasicky od Rental Cars s jejich plnou pojistkou. My měli v plánu vyjet na pár hodin i do Hondurasu k ruinám v Copánu, takže jsme vzali trochu dražší auto od místní půjčovny, která jako jediná umožňovala za menší poplatek vyjet ze země(jen Honduras a Salvador). Komunikace s půjčovnou byla trochu složitější, paní neuměla anglicky ani slovo, takže přišel na řadu Google translator u každé zprávy. Navíc komunikace přes messenger jim nějak nechodila, odkázala mě na svůj WhatsApp a tam nějakou dobu vůbec nereagovala(prý ji padala zprávy někam do nevyžádaných). Půjčení jsem tak průběžně domlouval asi měsíc. Trošku jsem se děsil, co nás čeká po příletu. Nicméně na místě proběhlo vše poměrně hladce a rychle a auta byly ok.
Plán cesty byl vcelku jednoduchý – prakticky objet celou Guatemalu. Po ranním příletu přesun z Ciudad de Guatemala k Tichému oceánu do Puerto San José se zastávkou v historickém městě Antigua, tři dny si užít tepla, zajet na ryby a pak se vydat na sever do Tikalu kouknout na zdejší historické mayské město.
Pro cestu na sever jsme zvolili méně obvyklou „západní trasu“. Pokud nemáte terénní auta, volte určitě běžnou východní trasu, kterou my jsme se vraceli – jak jsme zjistili, cestou je několik desítek km, které sedan nedá. Přespali jsme v Panajachelu u sopečného jezera Atitlán, druhý den k večeru jsme se přesunuli do Chichicastenanga a podívali se na zdejší trhy.
Další den nás čekal dlouhý přesun k Semuc Champey, nádherným menším vodopádům s koupáním. Cestu z městečka Pajal k vodpádům bez terénního auta ani nezkoušejte, zamluvte si případně nějaký výlet od hotelu.
Následující přejezd do Tikalu byl vzdáleností i časově nejdelší z celého výletu. A pořádně nás vyklepal. Ač se podle značení na Google mapách zdá cesta od Pajalu na sever stejná jako cesta na jih, čekalo nás cca 70km kamenitých, bahnitých úseků včetně jízdy vyschlým korytem potoka. Naše nadšení, když jsme konečně narazili na asfalt, bylo neskutečné. Menší atrakcí cestou byl ještě trajekt přes řeku Rio De La Pasion v městečku Sajaxche
Do Tikalu jsme dorazili někdy před půlnocí a zůstali dvě noci, přes den si prošli památky a porelaxovali v bazénu po dlouhé cestě. Ráno jsme pak vyrazili východní trasou(ta je celá afaltová) do Rio Dulce s krátkou zastávkou ve Floresu u jezera Petén Itzá.
Opět nás čekali dvě noci na jednom místě a den strávený plavbou do Karibiku do Livingstonu a prohlídka tohoto městečka.
Další den bylo v plánu přespat v Zacapě a pak vyrazit na pár hodin do Hondurasu k májským ruinám v Copánu. V Zacapě se nám ale nepovedlo najít ubytování pro 8 lidí a tak jsme zamířili blíže k hranicím do horského „kávového“ městečka La Unión, kde byl nějaký hotýlek k dispozici. Ukázalo se, že městečko je trochu odříznuté od civilizace kvůli opravě mostu na jediné příjezdové asfaltové cestě a tak nás čekalo zase pár hodin bloudění po nezpěvněných hrbolatých cestách džunglí.
Po návštěvě ruin v Copánu nás čekal delší přejezd do Ciudad de Guatemala, kde jsme strávili poslední 2 dny našeho výletu.
Místa, atrakce, zážitky
Antigua
Původní koloniální guatemalské hlavní město vzniklo už v počátcích španělské kolonializace. Je obehnané ze všech stran třemi vysokými aktivními sopkami, z nichž z jedné vychází i dým – vzhledem k nižší oblačnosti jsme bohužel na špičky hor neviděli. V 18.století, po několika zemětřeseních, které město téměř srovnaly se zemí, se hlavním městem stalo současné Ciudad de Guatemala.
Svou polohou mezi sopkami, krásnými vyhlídkami a barevnou architekturou ale městečko dnes láká spousty turistů a turismus je tak hlavním zdrojem obživy místních obyvatel – spousta obchůdků a pouličních prodejců suvenýrů a malé hotýlky různých kategorií jsou snad na každém rohu. Není to ale přehnaně kýčovité a městečku to nebere jeho kouzelný ráz.
V okolních horách je řada turistických cest, většinou vedoucí k pěkným vyhlídkám na město. My měli ale jen pár hodin a tak jsme si po procházce centrem jen zajeli nad město k Hill of Cross. Kříž byl bohužel zrovna v rekonstrukci, ale blízko něj byla alternativní dočasná vyhlídka z několika kmenů stromů. Bohužel viditelnost na hory byla stále omezená oblačností.
Puerto San José a pacifické pobřeží
Pacifické pobřeží Guatemaly není příliš mezinárdodně vyhlášenou turistickou lokalitou. Většina zahraničních návštěvníků míři do Guatemaly za jinými cíli, jako jsou májské památky, sopky apod. Spíše jde o oblíbenou víkendovou lokalitu Guatemalců z blízkých velkých měst. Přesto a proto je to vcelku zajímavá oblast, která má co nabídnout. Nečekejte bílé, čisté pláže plné lehátek k pronájmu, ale spíše autentickou Guatemalu spojenou s chudobou a poměrně velkým nepořádkem, ale i upřímně přátelskými obyvateli, ochotnými pomoci s čím potřebujete.
Cesta z Antiguy trvala několik hodin, před San José jsme chytli večerní špičku a stáli poměrně dlouho v kolonách. Do pronajatého domu, který nám byl na další 3 dny domovem, jsme dorazili někdy před půlnocí.
Vilu Chalet en Puerto San José jednoznačně doporučuji. Plně zařízený dům s velkým čistým bazénem. Správce byl velmi ochotný a příjemný, stejně jako jinde v Guatemale s angličtinou nepočítejte, pokud nemluvíte španělsky, tak rovnou vyndejte Google Translate 🙂 Snad jediné, co trochu chybělo, byla myčka nádobí. Dům je asi kilometr stranou od centra Puerto San José a tak trochu uprostřed ničeho.
Pláže
Pláže se táhnou prakticky kolem celého pacifického pobřeží Guatemaly. Nečekejte bílé pláže jako v Thajsku. Písek je tmavý sopečný, semtam nějaký odpadek a relaxují a koupou se tu především Guatemalci. Žádné lehátka k pronájmu, plážová komerce omezená na pár místních restaurací a obchůdků. Voda vcelku čistá a poměrně velké vlny, takže si člověk může zablbnout. Na plážovou dovolenou to není, ale zajít si k večeru na hodinku zablbnout do vln je fajn.
Zachraň si želvu
Jeden z top guatemalských zážitků. Poblíž Monterrica je záchranná stanice mořských želv. Zřejmě každý den okolo 17hod probíhá vypouštění želv na přilehlé pláži. Před tím Vám malé želvičky ochotně ukážou a pokud vládnete španělštinou tak i řeknou něco k projektu. Za 10GTQ si můžete želvu „koupit“. Dostanete ji v půlce kokosu a sami si ji vypustíte v dané ohraničené části pláže a pak sledujete jak se spolu s ostatními vydá směrem k oceánu, než ji spláchne vlna. Sympatické plus za mě je, že nemají různé ceny pro místní a pro cizince, jako na většině jiných míst v Guatemale.
Mořský rybolov
Jelikož jsem celý život vášnivý rybář, asi před dvěma lety jsem si řekl, že si v každé exotičtější destinaci, kam se vydám, zkusím domluvit nějaký rybářský zážitek. Mám za sebou zatím Kanáry a Mauritius a Guatemala tak byla do třetice všeho dobrého, a nakonec to i vcelku dobře dopadlo. Byla to zatím má nejúspěšnější mořská rybářská výprava.
V San José je několik resortů nabízejících rybářské výpravy. Co jsem pochopil, většina z nich patří Američanům a zaměřují se hlavně na americkou klientelu. Tomu bohužel odpovídají i ceny. Většinou nabízejí vše v jednom – vyzvedneme Vás na letišti v Guatemala City, odvezeme k nám do hotelu a týden budeme vyrážet na oceán za rybami.
Zkusil jsem oslovit několik těchto resortů, které mi přišli nejzajímavější, s poptávkou jednodenního lovu s tím, že bydlet budeme (levněji) jinde. Někdo vůbec neodpověděl, někdo alespoň slušně napsal, že to pro ně není zajímavý kšeft. Ve výsledku mi jednodenní výlet nabídli dva provozovatelé. Chris z Blue Bayou byl komunikativnější, levnější a navíc mi slíbil vrácení peněz, pokud neulovíme žádného plachetníka. Loď pro 3 rybáře a 3 členy posádky na 10 hodinový výlet vyšla na 1200 USD. V porovnání s Mauriciem docela pálka, tam jsme platili za větší loď pro 5 rybářů + posádku asi 500EUR.
Pokud budete na rybářskou loď vyrážet poprvé a nevíte, jak si Váš organismus poradí s poměrně intenzivním houpáním na vlnách oceánu, doporučuji pro jistotu pořídit v lékarně TravelGum nebo podobný přípravek proti cestovní nevolnosti.
Tichomořské příbřežní vody Guatemaly jsou považovány za jednu z nejlepších lokalit pro lov velkých plachetníků – údajně nejrychlějších ryb na světě. Je zde prý i značné množství mečounů několika druhů, velcí tuňáci a mahi mahi. Plachetníci a mečouni jsou striktně chyť a pusť.
Lov probíha tzv trollingem, kdy se vláčí několik umělých nástrah a mrtvých nástražních ryb (někdy v kombinaci) ve vějíři za pomalu jedoucí lodí.
Na ryby jsme vyrazili třetí den našeho pobytu na tichomořském pobřeží. Podle Google Map jsme odjeli cca 60-80km od pobřeží Guatemaly a v této oblasti jsme prolovili několik lokalit kolem ostrých hloubkových zlomů na dně.
Během 10 hodinového výletu se nám podařilo ulovit jednoho menšího a jednoho většího plachetníka a asi 10 různě velkých mahi mahi. Oproti tuňákům, které jsme tahali na Mauriciu, tyhle dva druhy ryb bojují více horizontálně a netáhnou tolik do hloubky, takže jejich zdolání není tolik fyzicky náročné. Zato dokážou velmi efektně skákat a při výskoku často vyklepat nástrahu z huby, což nám několik MahiMahi úspěšně přededlo, včetně jedné opravdu velké.
Jak jsme zjistili večer, čerstvé maso MahiMahi na grilu je výborné. Nicméně masa jsme měli asi 10kg a druhý den ráno jsme od Pacifiku odjížděli, takže jsme před odjezdem zbývající většinu rozdělili mezi místní – správce domu a sousedy žíjící ve skromných příbytcích okolo naší vily.
Další atrakce pacifického pobřeží
Nám už nezbyl na další projíždění pobřeží čas, nicméně proklikejte si atrakce na Google mapách a vyberte, co Vás osloví. Záchranných stanic želv je tu v okolí několik, u Monterrica je možná projíždka lodí po řece mezi Mangroovy, je zde k prozkoumání spousty pláží.
Celkově musím návštěvu této méně turistické části Guatemaly doporučit
Lago de Atitlán
Po třech dnech u Tichého Oceánu nás čekal přejezd do městečka Panajachel u jezera Atitlán. Asi 3 a půl hodiny podle Googlu, pohodovou jízdou se zastávkou na oběd a tím, že jsme odbočili ze silnice 11 na „bílou“ silničku vedoucí po břehu jezera, přes malebná městečka San Antonio Palopó a San Catarina Palopó, se spoustou vyhlídek, to zabralo asi 6 hodin.
Dorazili jsme tak někdy okolo 20hod, ubytovali jsme se poblíž centra v hotelu Posada Gutierez (čistý, klasický problém s teplou vodou, za danou cenu podle mě ok) a vyrazili jsme na večerní procházku a večeři přes místní trhy na molo k jezeru. Po cestě přes trhy, kde můžete nakoupit předevší spousty suvenýrů, je i řada fast foodů, barů a restaurací různých typů a cenových úrovní. „Tržní“ ulice končí molem u jezera s hezkým výhledem na jezero a okolní hory. Mimo město cestou na sever jsou ale podle mě i daleko impzoantnější vyhlídková místa, k tomu se dostanu později.
Jak jsme se blížili k jezeru po cestě od Pacifiku, výrazně přibývalo zahraničních turistů a ve městě samotném bylo „bílých tváří“ snad více než místních. Město a zřejmě i celé okolí jezera žije očividně z turismu a trošku mi tu chyběla ta „pravá Guatemala“, která byla cítit u Pacifiku. Ale ta civilizační změna byla se vším všudy, zase tu bylo po zemi i daleko méně poházených odpadků. Turističtějších lokalit jsme ale měli před sebou ještě několik.
Na další lokality okolo jezera nezbýval v harmonogramu čas.
Chichicastenango a „legendární“ trhy
Čekal nás poměrně krátký přejezd do městečka Chichicastenango, kde se každý čtvrtek a neděli cca od 8 do 19hod konají trhy především s místními dečkami a jinými, většinou kýčovitými suvenýry.
Po cestě od jezera se jede poměrně hornatou krajinou a narazíte na pár hezkých vyhlídek nejen na jezero – přímo u hlavní silnice třeba tato s vodopádem, nebo tato (při cestě nejlepší výhled na jezero). Fotky jsou v galerii u Lago Atitlán výše. Když sjedete z hlavní, najdete i další výhlídky, na ty jsme neměli čas. Kousek před cílem je pak ještě hezká vyhlídka do údolí tady. U většiny vyhlídek je pár stánků s občerstvením a suvenýry.
Do Chichicastenanga jsme dorazili okolo 17hod, takže jsem se jen rychle ubytovali a vyrazili na trhy.
Tentokrát jsme vybrali vcelku levný hotel Chalet a vcelku mile nás překvapil. Čistý, teplá voda (cca po 5min studené), milý hostitel s trochou angličtiny a střešní terasa s výhledem na město. Parkování je na pozemku jiného majitele za rohem. A na tom nás trošku natáhli – podle Bookingu mělo být za 40GTQ na auto, platili jsme nakonec tuším 80 nebo 100GTQ.
Trh jako takový mě moc neoslovil, přišlo mi to jako každé jiné tržiště v Guatemale, jenom větší. Měl jsem na guatemalských trnžnicích rád, že se prodejci moc nevnucovali a nechali člověka v klidu si věci prohlédnout. Oproti tomu mi tržiště v „Chichi“ mi v tomto ohledu přišlo horší, než Maroko. Prodávající – většinou ženy – byly schopné svou kořist pronásledovat třeba hodinu a neustále vnucovat hezky ušité, ale objemné a nepraktické „dečky“ všeho druhu.
Jinak je městečko hezké s působivou historickou architekturou. Za návštěvu ještě stojí zdejší pestrobarevný hřbitov a k němu přílehlý šamanský plácek.
Lanquín a Semuc Champey
Další den nás čekalo asi 250km cesty severozápadním směrem do městečka Lanquín. Cesty už jsou tu místy trochu horší, takže cesta zabrala prakticky celý den – tak 6 -7 hodin čisté jízdy. Běžný osobák tu ale ještě asi projede vše.
Po cestě jsme se ještě zastavili u vodopádů u městečka Cunen. Nepodařio se nám přijet přímo k vodopádům, i když k nim nějaká cesta odněkud vede. Náš čekal menší výlet dolů z kopce a pak výšlap nahoru. Tuto zajížďku doporučuji rozhodně jedině s térénějším vozidlem. U vodpádů se dá celkem dobře vykoupat, je tu k dispozici i občerstvení.
Jede se poměrně vysoko v horách, chvílemi bylo i kolem 10 stupňů. Jak jsme se ale blížili k Lanquínu, klesli jsme do údolí a do tropické třicítky s 90% vlhkostí
Městečko bylo mrtvé. Kolem deváté věčer jsme našli alespoň jednu otevřenou restauraci, kde jsme dali rychlou večeři a jeli se ubytovat. Hostal Vista Verde Lanquín je v podstatě taková chatková osada vcelku vkusně do džungle. Od parkoviště musíte výlězt cca 300m do kopce k recepci a dále cca do 100m k jednotlivým chatkám. Je tu bazén s výhledem na okolní džungli. Vzhledem k počasí mi trošku scházela klimatizace, ale ubytování mělo zase své kouzlo.
Hlavním lákadlem, které sem táhne turisty, je Semuc Champey. Jde vlastně o přírodní kaskádový most, pod kterým teče v podzemí řeka. Na povrchu tohoto mostu jsou až kýčovitě modrá jezírka s malými vodpády, ve vodě se dá příjemně schladit a kolem sebe pozorovat rybky, z nichž některé znáte i z českých akvárií. Pokud máte dost energie a vystouopáte asi tak 1000 nepravidelných schodů, můžete se dostat na impozantní vyhlídku a celé Semuc Champey si prohlédnout ze shora.
K Semuc Champey je to z Lanquínu něco přes hodinu jízdy a offroad auto je naprostá nutnost. Pokud nemáte terénní auto, dá se domluvit organizovaný výlet na recpeci hotelu, kde bydlíte. Jen se ujistěte, na jaké části auta výlet absolvujete, viz. galerie.
Stejně jako u většiny atrakcí v Guatemale, i tady je uplatňována tzv. „white tax“, i když celkem mírná, kdy cizinci platí 50GTQ vstupné a středoameričané 30GTQ.
Tikal
Cesta
Z Lanquínu nás čekal asi 300km přejezd do Tikalu. Jak jsme zjistili, kousek za Lanquínem silnici nahrazuje kamenitá cesta, střídající se průbežně s bahnitými úseky a chvíli vedoucí dokonce vyschlým korytem potoka. Opět nic, co bych chtěl projíždět se sedanem, i když tu sem tam potkáte místní poskakujíci na tuktuku. V tomto úseku prakticky nejsou obchody ani benzínky, nenarazíte tu na turistické autobusy (a turisty vůbec) ale projíždíte krásnou džunglí a sem tam kolem sebe vidíte skormné místní vesničky. Dvakrát jsme narazili na improvizovanou závoru s mistními, kteří vybírali poplatek za něco..stačí víceměně nějaký drobák a pustí Vás dále. Na asfalt narázíte asi po 80-100km, tedy zhruba 3 až 4 hodinách podle stylu jízdy. Video nezabírá ty nejhorší, ale spíše průměrné úseky cesty.
Dál už je cesta v pohodě. V Sayaxché je menším zpestřením trajekt přes řeku, měl by být v provozu nonstop. Do našho hotelu v Tikalu jsme dorazili okolo půlnoci.
Ubytování
U Tikalu máte na výběr buď se ubytovat ve Floresu nebo někde okolo jezera Petén Itzá a do Tikalu zajet na denní výlet, nebo vzít jednu z pár možností ubytování přímo v národním parku a přespat tak prakticky v džungli. Petén Itzá je krasně čisté jezero, mimo město jsou některá místa super na koupání. Flores jako město toho podle mě moc zasádního nenabízí.
My nakonec zvolili ubytování přímo v nárdoním parku v Jungle Lodge hotelu a strávili tu dvě noci. Hotel nabízí pokoje různé úrovně, i ty nejlevnější se sdílenou koupelnou jsou vcelku ok. Ceny jsou tedy u všech kategoríí o něco vyšší, než je v Guatemale obvyklé, ale ten zážitek z džungle včetně vsudypřítomné fauny a flory okolo je super. I hotely ve Floresu a okolí byly výrazně dražší, než v jiných částech Guatemaly.
Podle informací na bookingu tu funguje elektřina jen pár hodin denně. V reálu spíš pár hodin přes noc nefungovala. Není tedy špatné mít něco na svícení třeba na cestu na wc, ale i baterka u telefonu asi poslouží ok. Bývá tu celkem vedro, s klimatizací samozřejmě nepočítejte, vzhledem k vypnuté elektřině v tomto případě přes noc ani s ventilátorem. V areálu hotelu je menší bazén na zchlazení.
Jste v džungli, mobilní signál tu není. Wifi byla hodně mizerná, trochu lepší to bylo v pozdních večerních hodinách, kdy se dal s trochou štěstí i odeslat email (wifi funguje i v době vypnutého proudu). Řekněte si o heslo k wifi pro personál, funguje o něco lépe.
V restauraci plaťte vše hned než odejdete, nenehte si psát účet na pokoje. Na závěr v tom měli hrozný bordel a řadu věcí chtěli platit 2x. Nakonec jsme si vše vysvětlili, ale zabralo to asi půl hodiny dohadování s personálem.
Májské ruiny Tikal
Ráno jsme po snídani vyrazili na prohlídku starého májského města. Od Jungle hotelu je to ke vstupu do „památkové zóny“ asi 200m pěšky, vstupenky koupíte buď na recepci hotelu, nebo přímo u vstupu. „White tax“ je tu extrémní, místní platí 30GTQ, cizinci 150 GTQ.
Májské ruiny v Tikalu jsou asi nejznámnější a nejvyhledávanější turistickou atrakcí Guatemaly, často se sem jezdí i na denní výlet z Belize. Jde o největší komplex mayských památek, z velké části pohlcených zpět místní přírodou, zapsáno na seznamu UNESCO. Lidí tu potkáte dost, ale v době nasí návštěvy nebylo nějak extra přelidněno, mimo centrální část jsme občas i pár minut nepotkali nikoho dalšího.
Za mě jeden z top zážitků celé naší cesty.
Procházka parkem je pohodová, většinou vcelku po rovince. Na některé májské stavby je povoleno i vylézt. Uvnitř parku nenarazíte na žádné občerstvení, není tedy od věci vzít si sebou alespoň lahev vody, případně se dá asi koupit u vstupu.
Vyplatí se dojít až k nejvzdálenějšímu chrámu 4 a vylézt na něj, zeshora je úžasný výhled. A nahoře je i mobilní signál, takže můžete poslat fotku 🙂
Po celém parku můžete potkat nejrůznější zvířata, všudepřítomní jsou především nosálové, kteří si z přítomnosti lidí vůbec nic nedělají.
Rio Dulce, Livingston, plavba po řece, karibské pobřeží
Rio Dulce
Po dvou nocích v Tikalu nás čekal asi 250km přejezd na jih do Rio Dulce. Tentokrát ale východní cestou po silnici CA13, která je v podstatě celá asfaltová a rozumném stavu. Cestou jsme se na oběd stavili ve Floresu, město zběžně projeli auty a pokračovali „směr Karibik“.
V Rio Dulce jsme vybrali na 2 noci vcelku levné ubytování v hotelu Real del Rio. Čistý hotel přímo u řeky, hned vedle na mole je výborná restaurace. Velký čistý bazén. Bohužel na terase i značný hluk, ale uvnitř v pokojích je to ok. Nákladní auta v Guatemale brzdí pomocí něčeho, na čemž jsme se shodli, že je zřejmě motorová brzda, ještě jsem to jinde ve světě neslyšel. Zkrátka když jedou z kopce a brzdí, zní to trochu jako střelba ze samopalu, posíleno vybracemi toho mostu.
Rio Dulce je výchozí bod pro cesty do městečka Livingston na karibském pobřeží Guatemaly. Do Livingstonu nevede žádná silnice. Dostanete se tam lodí buď z Puerto Barios, nebo právě z Rio Dulce. Na této trase jezdí asi 2x denně nějaká ferry, informace na internetu jsou různé, ale pokud budete v menší skupině asi je to možnost. Nás bylo 8 a na recepci v hotelu jsme si domluvili vlastní odvoz. Recepční někoho zavolal a loď na nás v 9 ráno čekala přímo na hotelovém molu. Už si nepamatuji přesně cenu, myslím že to vyšlo asi na 150GTQ na osobu za cestu tam i zpět. Každopádně to šlo i přes telefonujícího recepčního trochu usmlouvat 🙂
Livingston
Livingston je kulturně odlišný od zbytku Guatemaly. Vetšinovou populaci zde tvoří Garifunci, potomci uprchlých černošských otroků, kteří se sem dostali zřejmě z karibských ostrovů, někde se uvádí že se zachránili ze ztroskotané lodi. Populaci doplnili původní májští obyvatelé Guatemaly, kteří sem většinou utekli za občanské války. Také se tu prakticky všude domluvíte anglicky.
Původně jsme chtěli zůstat jednu noc v Livingstonu. Vyšlo to ale na sobotu a ubytování jsme začali shánět teprve den předem a pro 8 lidí jsme nic volného nenašli. Takže nám nezbylo než jet na denní výlet a navečer se zase vrátit do Rio Dulce.
Stihli jsme si tak akorát dát oběd, projít město, nechat se odvézt lodí na nějakou pláž kus za městem a užít si trochu atmosféru Karibiku.
Už po přistání v přístavu na přilehlém basketbalovém hřišti vyhrával místní DJ něco jako reggae a kousek od něj se stavělo podium pro večerní vystoupení nějaké kapely. Po městě jsme viděli několik hudebniích klubů. Věřím, že Livingston přes noc může být celkem kulturní zážitek.
Od pláží si moc neslibujte. Jsou sice z bílého písku, jsou tu palmy ohnuté nad vodou, ale značně zaneřáděné drobným odpadem. V době naší návštěvy byla voda spíše hnědá, než „karibsky“ modrá, ale prý to bylo předchozími dešti v okolí řeky Dulce. Vyloženě modrou vodu jsem ale neviděl na žádé fotce z Livingstonu. Ale člověk zvyklý na český rybník se v tom klidně vykoupe 🙂
Hezké jsou prý vodopády Tapón Creek, kde se dá vykoupat alespoň ve sladké čísté vodě. Bohužel nám na to nezbýval čas. Pokud tu máte více času, dá se také zajet na výlet lodí do Belize.
La Unión
Městečko La Unión jsme objevili náhodou, v žádném průvodci jsem o něm nečetl a o to více bych jeho návštěvu doporučil. Po cestě z Rio Dulce jsme hledali ubytování poblíž hranic s Hondurasem jako výchozí bod, odkud vyrazíme další den na ruiny v Copánu.
Hotel Posada San Francisco byl v širokém okolí jediný, co nabízel ubytování pro 8 lidí – a v tomto počtu se moc nedá spoléhat na to, že najdete něco „z ulice“. Zároveň byl levný a jak se ukázalo i vcelku čistý s velmi přátelským personálem, majitel uměl i výborně anglicky. Přivítal nás výbornou překapávanou kávou, doporučil kam zajít a řekl nám něco o historii a fungování městečka. Ze střechy hotelu je hezký výhled na město.
Trochu problém byl příjezd do města – jediná asfaltová cesta vedoucí do města nebyla v době návštěvy v provozu kůli opravě mostu a tak nás čekalo zase pár hodin na provizorních terénních cestách v džungli. Objížďka nebyla značená a tak naše nadšení z asfaltu asi po hodině kodrcání džunglí vystřídalo zklamání, když jsme se objevili na stejném místě před rozkopaným mostem. Na druhý pokus už nám místní policista přidělil předjezdce na motorce, který nás navedl na správnou cestu.
Živobytí většiny obyvatel la Unión je založeno na kávě. Pěstují, sklízí, vozí ji na korbách velkých nákladních aut, praží, prodávají turistům a především exportují dalším zpracovatelům do severní Ameriky a Evropy. Pochopil jsem, že jejich odběratelé jsou spíše menší pražírny a lokálnější značky kávy, než globální řetězce. Malá políčka kávovníků vidíte všude kolem sebe už před příjezdem do městečka rozesetá různě po džungli.
Pár půlkilových pytlíků lokální pražené kávy jsem vzal jako suvenýry pro sebe a známé a za sebe (nejsem „velký kafař“) mohu říct, že je to dobrá silně aromatická káva.
Když si kamarád během večerního popíjení piva na terase hotelu jednoho z našich „nových místních kámošů“ přidal na Facebook, chvíli jsme zkoumali jeho Facebook přátele, mezi nimiž bylo dost známých tváří co jsme po městečku potkali. Velice často se tam opakovala 2 – 3 příjmení, což svědčí o tom, do jaké míry je komunita v tomto městečku uzavřená.
Po městě najdete pár obchůdků, 2 hotýlky nebo kavárnu s muzeem kávy, vlastní pražírnou a prodejnou balené kávy. Nad městem je hezká vyhlídka.
Honduras
Cesta, přejezd hranic
Z La Unión nás čekal celkem krátký přejezd k hranicím s Hondurasem a pak už jen kousek k májským ruinám v Copánu. První hodina cesty vedla opět po nezpevněných cestách, dokonce jsme přebrodili i menší potok – někdo místní ho zrovna použival k umytí svého auta, vzhledem k bahnité cestě v obou směrech od potoka to moc nedávalo smysl 🙂
Honduraský hraniční přechod El Florido byl bez front a bez problémů v obou směrech. Jedno z našich aut projelo cestou z Guatemaly na „zamávání pasy“, druhé celník poslal asi 200m zpět zaplatit nějaký symbolický poplatek, tuším 50GTQ. Zmocnění k překročení hranic s auty vsytavené naší půjčovnou nikoho nezajímalo, nicméně i těch cca 50km co jsme v Hondurasu ujeli byl dobrý pocit mít pojištění. Minimálně v této malé časti země, kde jsme byli, byly silnice i značení v daleko lepším stavu, než průměr v Guatemale.
Copán – májské ruiny
Ruiny v Copánu nejsou tak rozléhlé jako Tikal, ani tu nejsou tak vysoké pyramidy. Je to celkově trošku skromnější, ale je tu i daleko méně lidí. Mimo samotných pyramid, divadla a dalších staveb je tu i vystaveno i hodně mayských soch. Vstupné je pro cizince 15USD, pro místní bez „white tax“ 8USD.
Pro mě byla asi největší atrakcí jakási chovná / záchranná stanice papoušků Ara cestou od pokladny k ruinám. Volně tu poletují stovky obřích barevných ptáků a mlžete si je prohlédnout opravdu zblízka.
Ciudad de Guatemala
Lehce po poledni jsme z Hondurasu vyrazili směr hlavní město Guatemaly, kde nás čekali poslední dva dny v této zemi. Čekalo nás asi 230km většinou po slušných silnicích, ale vzhledem k provozu asi 5 hodin cesty.
Po cestě nemohla chybět zastávka ve městě Zacapa, podle kterého se jmenuje světoznámý rum, který se ale ve skutečnosti vyrábí v Quetzaltenangu asi 300km východně od Zacapy. Podle story na webu byla značka založena ke stoletému výročí města Zacapa, spíš si ale myslím, že někdo v marketingu pochopil, že „Quetzaltenango ron“ nebude ten pravý název 🙂 Nicméně můžete se tu vyfotit u „Yo love Zacapa“ nápisu – trochu blbě se hledá a já už jeho polohu taky nemohu zpětně najít 🙁
V Guatemala City jsme se ubytovali v hotelu Santander Plaza. Dorazili jsme kolem půlnoci. Prakticky v centru města a zárověň kousek na letiště. Hotel čistý, dokonce i teplá voda ve sprše, dobrá snídaně. Parkování v podzemní garáži – omezené místo, zamluvit přes booking předem.
Měli jsme před sebou 2 noci, den na prohlídku města a další den na cestu na letiště, vrácení auta a odpoledne odlet.
Znavení po cestě jsme byli schopni na prohlídku města vyrazit až někdy před polednem. Zkusili jsme guatemalský řetězec Pollo Campero, takové lepší KFC, nápadně podobné Los Pollos Hermanos ze seriálu Breaking Bad 🙂 Zajeli jsme nakoupit pár suvenýrů na Mercado Central a prošli si blízký Central park, kde zrovna probíhala nějaká slavnost se spoustou stánků a atrakcí.
Chtěli jsme se jěště podívat na Relief map, jednu z hlavních atrakcí města – 3D mapu celé Guatemaly. Ale v pondělí byl zavírací den. Tak jsme zamířili nakoupit nějaké rumy na odvoz domů a dali pár hodin odpočinku v hotelu.
Na večer jsme měli rezervaci do zdejší vyhlášené steakové restaurace Rincón Del Steak, abychom si dali před dlouhou cestou něco pořadného k jídlu. Zážitek podtrhl výpadek proudu v restauraci, takže jsme seděli při svíčkách. Elektřina nakonec naskočila zrovna když nám nesli jídlo. Steaky byly výborné, šťavnaté a propečené přesně podle přání. Je to rozhodně na místní poměry drahý podnik, ale ve srovnání s dobrou stejkárnou v ČR spíše levnější. Je také potřeba počítat s automaticky požadovaným spropitným 10%.
Závěr
Cesta po Guatemale byla z mých podniknutých výletů rozhodně jedna z dobrodružnějších. Za 14 dní jsme rozhodně nezvládli vidět všechno, co tato země nabízí. Stihli jsme ale hodně.
Prakticky ani minutu za celou dovolenou jsem se necítil nijak nebezpečně. Guatemalci jsou velmi přátělští a pokud mohou, rádi poradí či pomůžou. Nebezpečné jsou prý některé zóny v Guatemala City, ale pokud si je vygooglíte a vyhnete se jim, myslím, že je Gutemala vcelku bezpečná země.
Pokud hledáte více dobrodružnou a méně plážovou dovolenou, mohu tuto trochu netradiční destinaci rozhodně doporučit.